Cítíte se jako byste mluvili do dubu? Nebo vám to snad dělá naschvál? Prostě přestaňte řikat zápor „ne“. Dítě vám lépe porozumí a bude najednou dělat, to co si co si přejete a nikoli to co si ne-přejete.
Do dneška si pamatuju, když mi bylo asi tak dvanáct let, jak jsem jela tramvají a slyšela nějakou maminku, co právě nastoupila, jak mluví se svým asi pětiletým synkem: Nešahej na to, je to špinavé. Nesedej si tam! Neolizuj to okýnko! Nešahej na tu kabelku, není tvoje. Nic víc se nedozvěděl, jen toto. A já jsem si v tu chvíli do hlavy zapsala: Tohle svému dítěti nechci říkat, vždyť slyší jen samé: Nedělej tohleto, nedělej támhleto, jak pak má vědět co dělat má?
Zkuste si pohrát a vynechat “ne” v následujících příkladech:
- Nešahej na to! (a dítě si kupodivu šáhne)
- Nedělej to! (a dítě to udělá)
- Nelízej to! (a dítě to olízne)
Když Ondra začal lézt a objevovat vše okolo sebe, přišla chvíle, kdy jsem “ne” říkala dost často, docela mě to štvalo, protože jsem v sobě slyšela tu maminku z tramvaje. A to jsem přesně nechtěla. Jak se tedy zbavit oněch vět, které máme tak dobře naučené?
Pak, asi v osmi měsících, se začal stavět u nábytku a otevírat a zavírat šuplíky. Přišlo, co muselo přijít: přiskřípl si v šuplíku prsty. Tak jsem mu pořád opakovala: Nestrkej si tam ty prsty! Přiskřípneš si je tam! A on si je tam vždycky strčil a pak brečel. Nechápala jsem to, protože dle všeho mi rozuměl spoustu jiných věcí, proč tedy tomuhle nerozumí? Obzvlášť když je to doprovázeno tím, že ho to pak dost bolí, takže si to nejspíš musí dobře pamatovat. A tak si ještě přisadím: No vidíš, vždyť jsem ti to říkala! Jenže druhý den to udělal znovu. Snažím se nějak si to vysvětlit: Asi má období vzdoru, a nebo mi to snad dělá naschvál?! K tomu se přidal onen pocit zoufalství, že jsem špatná máma, když mě to dítě vůbec neposlouchá.
Ve skutečnosti jen plní naše příkazy
… doslova. To jsem si ověřila při sebe-naplňující prohlášením typu: Nelez tam, spadneš! Většinou dopadá tak, že dítě tam vleze, a protože jste mu dali do hlavy představu pádu, vyřeší situaci tím, že spadne. A pak mu ještě potvrdíme: Vidíš, já jsem ti to říkala! A tak dítě nevědomky přímo navedeme, jak to má celé udělat a ještě mu potvrdíme, že je nešikovné.
Vraťme se ale k příběhu s šuplíky. Jednoho dne jsem zkusila synkovi říct to samé sdělení, jen bez použití oné předpony „ne“, tedy variantu: Nech si tam místo na prsty, když zavíráš ten šuplík! A od té doby si tam nechává místo na prsty a šuplíky přestaly být problém. Teda, to bylo fakt snadný, říkala jsem si, že to snad ani není možný. Prostě mi před tím asi jen špatně rozuměl. Vyzkoušela jsem si to pak na dalších a dalších situacích, abych zjistila, jestli to nebyla náhoda.
Jednou byla u nás na zahradě kamarádka se synkem – říkejme mu Filip (2,5 roku), asi o rok starším než Ondra. Ondra lezl po schodech po čtyřech a Filip chtěl projít okolo něj. Kamarádka měla strach, aby Ondrovi nešlápl Filip na ty ručky, tak mu říká: Nešlápni mu na ty ruce! V tu chvíli se Filip zarazil, nastavil nohu nad Ondrovu ruku a čekal na naší reakci. Ta moje byla docela bezprostřední: Co to zkoušíš? Vyhni se mu, jo? A tak se Ondrovi vyhnul, protože neměl v úmyslu mu ublížit. Pohroma zažehnána, ale v očích Filipa bylo na chvilku vidět velké nutkání mu na tu ruku šlápnout.
Jak ta lidská představivost funguje?
Ona představivost nemá totiž ve své tvořivé zásobě „ne“. Prostě ho vynechá a představí si jen ten zbytek slova. Zkuste si třeba ne-představit modré nebe nad hlavou a zelenou trávu pod nohami. Povedlo se vám to? Mně se tedy hned vybavilo modré nebe a zelená tráva. Když si něco představíme, pak se nám daná věc mnohem snadněji dělá, a tak v důsledku této představivosti děti nevědomky plní naše přání o tom ne-dělání. Na stejném principu představivosti pracují i reklamní agentury, které dobře vědí, že ve sloganech je zákaz používat zápor. A všichni známe ponoukavé: Ne-kup to!
Dá se to říct i tak, aby nám děti rozuměly?
V mé e-booku 7 tipů jak mluvit s dětmi, aby rády spolupracovaly – ke stažení zdarma zde – najdete cvičení, jak na to. Tak hurá do toho!
Leave a Reply