Tajemné kontrakce
Před třemi lety s prvním těhotenství jsem všude hledala informace o tom, jak porod probíhá, abych si ten proces dokázala nějak představit. Dodnes si pamatuju, že slovo kontrakce bylo všudypřítomné, ale nikde už nebylo, jak taková kontrakce probíhá a co při ní ucítím. Já znala kontrakce jen z taneční techniky Graham – to je jen prudký výdech a zatažení břicha do sebe. Pak mi kamarádka popsala porodní kontrakci jako příšernou křeč skoro v celém těle – to mě docela vyděsilo.
Navíc jsem všude okolo sebe měla příběhy plné bolesti, které jsem se přirozeně bála, a také plné umělých látek, které do těla během procesu budoucí matky dostanou, ať už epidural nebo oxytocin a ty jsem rozhodně nechtěla. Bolest mi popisovaly třeba až takovou, že nastávající maminka před porodnicí zvracela. Nebo příběh, kdy porod nepostupoval, píchal se oxytocin a pak nic, takže šlo mimčo nakonec císařem. Po všech těchto informacích jsem byla víceméně smířená s tím, že porod bude probíhat 12 hodin a že bude bolet a představu, že porod musí řídit někdo zkušený z personálu porodnice. Během těhotenství jsem dokonce nerada vyslovovala samotné slovo „porod“, protože to i přeneseně znamená, že je něco obtížné a nepříjemné.
Naštěstí, pro mě nejdůležitější příběh jsem měla od mé mamky, která mi vyprávěla o tom, jak rodila bráchu a mě a vzhledem k tomu, že nás oba zvládla porodit bez jakýchkoli tišících léků, věděla jsem, že to dám taky. Takže jsem se zbavila strachu z toho chemického koktejlu při porodu. Tak teď už „jen“ jak se zbavit té bolesti?
Bezbolestný porod?
Byla jsem rozhodnutá, že to chci jinak, že to musí jít hladčeji. Ale jak se o tom přesvědčit? Nic není náhoda, a tak jsem dva dny před porodem, což už bylo den po termínu, narazila na video, které se jmenovalo „bezbolestný porod“ – tak jsem si řekla, že to mi nemůže uškodit, i když jsem tomu přívlastku bezbolestný fakt nevěřila. Nicméně po jeho shlédnutí jsem začínala pomalu věřit že to jde, protože tam byly maminky – české maminky, které skutečně zažily bezbolestný porod. Konečně ty příběhy, které jsem potřebovala. Ohromná úleva pak přišla díky informaci, že i kdybych byla v kómatu, tak děloha porodí beze mě. Nevím, jestli je to pravda, ale rozhodla jsem se tomu věřit. Že prý stačí té děloze nebránit v práci (tedy v kontrakcích) a to tím, že je prodýcháme a vědomě se uvolňujeme a vědomě myslíme na to, jak se dole otevíráme.
Návod zněl snadně. A jaká byla realita?
Díky tátovi jsem měla průpravu jógou, kde je vědomá práce s tělem a jeho vnímáním v podstatě základem. Sama jsem pak zažila, že jde bolest vydýchat – doslova. To když jsem měla silné menstruační bolesti, tak silné, že jsem jen tupě civěla do počítače v práci a přemýšlela, jak se dostanu do lékárny pro ten růžový prášek, když se tou křečí nejsem skoro schopná ani hýbat. Nezbylo mi, než to zkusit nějak rozdýchat. Začala jsem se soustředit na nádech a výdech a jak učí v józe: „vydechuju všechno špatné a nadechuji všechno dobré“. A co se nestalo? Asi po třech minutách byla bolest pryč. A já si řekla – hurá tak teď vyrazim rychle do tý lékárny, než se bolest vrátí. To jsem ještě nevěděla, že se bolest vrátit ani nemusí.
Poslíčci
Vybavena informacemi, že to jde bez léků a zřejmě i bez bolesti jsem měla nakonec celkem pohodový porod. Sice jsem si „užila“ skoro 14 dní poslíčků – takový tupý tlak v podbřišku, trochu jako když mají přijít měsíčky, ale aspoň jsem věděla, že už se to chystá. Nicméně poznat, jestli už je to ono a rozhodnout, že máme jet do porodnice mi přišlo jako nadlidský úkol. Měla jsem domluvenou pomoc od porodní asistentky, která mi po telefonu radila, jestli už nebo ještě ne. Posledních pár dní jsem to s ní konzultovala a dávala si horkou vanu i dvakrát denně, abych prý poznala, jestli už je to ono. Poslední březnový den, tři dny po termínu, už poslíčci začali být intenzivnější a okolo sedmé hodiny večer jsem měla kontrakce, nebo příjemněji řečeno vlny, asi po deseti minutách. Vydýchávala jsem je jako tu zmiňovanou menstruační bolest a když jsem se opravdu soustředila jen na dech, jak plyne, tak to fakt vůbec nebolelo, úžasně příjemné zjištění. Pak jsem si dala další horkou vanu, která sice nic významně neurychlila a kontrakce byly stále nepravidelné, ale po osmé večer jsem si řekla, že už je to tak intenzivní, že už by to mohlo být ono a řekla muži, že teda jedem do porodnice.
Riders on the storm
Venku začalo sněžit. Můj muž, v obavě z vichřice, naložil do kufru auta motorovou pilu, kdyby prý měl odklízet nějaký spadlý strom ze silnice – ta představa mě upřímně pobavila, ale jen do chvíle, než jsem vyšla ven a tam se opravdu ženili všichni čerti. Cesta trvala sice jen půl hodiny, ale pamatuju si jí docela přesně. Seděla jsem na zadním sedadle, abych se mohla opírat o sedačku před sebou a vydýchávat kontrakce. Pokaždé, když to mělo přijít, zavelela jsem, ať jede opravdu pomalinku. A v duchu jsem si řikala, že ty hrboly aspoň napasují Ondrovu hlavičku pěkně dolu. V radiu hrála zrovna písnička Riders on the storm, což bylo celkem trefné vzhledem k té bouřce venku.
Porodnice
Když jsme konečně dorazili do porodnice, bylo půl deváté. Nejprve mě zkontrolovali, zda se otevírám a já se bála, aby mě neposlali domů, s tím, že se ještě nic neděje. Cestu zpátky domů a zase do porodnice jsem si neuměla ani představit. Naštěstí jsem byla otevřená na 3cm a mě se ulevilo, že je to v pohodě. Pak jsme šli s mužem na sál, i když mě to přišlo spíš jako pokoj s krásnou koupelnou, kde měli i CD přehrávač, takže jsme si pustili svou oblíbenou hudbu. Nechala jsem si dát klystýr a pak se ještě chvíli opírala o nábytek, abych vydýchala kontrakce. To už jsem sama sobě říkala nahlas: „Uvolni se“, abych se na to plně soustředila. Když jsem byla otevřená asi na 8cm, což bylo po dvou hodinách, tak mě porodní asistentka požádala, ať si lehnu na bok na postel. Pak přišlo pár silných kontrakcí, a když už jsem cítila, že chce miminko ven, měla jsem přestat tlačit, aby mě mimčo nenatrhlo. To bylo na celém porodu to nejtěžší, cítila jsem, že už je skoro venku a mluvila na něj nahlas: Ještě ne, pojď zpátky… A při další kontrakci jsem zatlačila a hlavička byla venku – to byl moment kdy to bolelo. Pak při další kontrakci šlo ven tělíčko, a Ondra byl na světě! Narodil se v půl jedný ráno, přibližně za 5,5 hodiny od první kontrakce.
Miluju tě!
Pamatuju se, že ten příval radosti a lásky byl v celém mém těle. V tu chvíli, kdy jsem držela Ondru v ruce, jsem se na něj podívala a uplně upřímně jsem řekla: Miluju tě! A pak jsem se podívala na muže a řekla mu: Miluju tě! Na to mi muž odpověděl: To jsem ti musel způsobit tohle, abys mi to řekla?
Placenta vyšla v pohodě chvíli po narození Ondry, skoro jsem to ani necítila. Co jsem ale cítila citelně, bylo, když mě pak doktor čistil desinfekcí, aby se podíval, zda je potřeba šít. Byla jsem bez nástřihu, což mě potěšilo, a Ondra mě natrhl jen malinko, takže jen dva malé stehy. Nicméně i ty dva malé stehy pak vedly k tomu, že jsem řešila téma jizev, ale to už je jiný příběh.
Pohled na sebe díky narození dítěte
Žena se prý po každém porodu změní, takže porod není jen nové zrození malého človíčka, ale také zrození nové ženy – od teď mimo jiné v nepoznané roli maminky. Porod je silným zážitkem pro tělo i duši, a tak většinou vyvstanou na povrch témata, která máme ve svém životě řešit a třeba jsme je upozadili ve shonu běžného dne. Já jsem až s narozením Ondry zjistila, že můj komunikační blok z dětství ve mně stále je, jen se porodem znovu silně ozval. Měla jsem uplně knedlík v krku, když jsem měla mluvit se svými rodiči. Vycházíme skvěle, ale byl tam strach z toho, zda mě vyhodnotí jako dobrou mámu, zda uspěju u svých rodičů. Bála jsem se udělat chybu, bála jsem se odmítnutí a špatného ohodnocení. Možná to bylo posilněno těmi hormony v těle, a určitě přístupem některých sestřiček na oddělení šestinedělí, dokonce mi jedna vynadala, že neumim kojit… Mé téma bylo jasné, začít pracovat na poznání a přijmutí sama sebe a získat tak nadhled. A taky opustit tu neustálou snahu se zavděčit všem okolo.
A tak jsem na té své cestě, jak se můžete dočíst také v mém příběhu tady >>>
Leave a Reply