Ta únava nikdy neskončí?
Velké téma, které jsem řešila, když se narodil můj první synek, byla ta příšerná nekončící únava. Vtípkům typu: „Vyspíš se, až budou děti velké“ jsem se smála, ale po dvou měsících nevyspání jsem to už za vtip nepovažovala.
Začala jsem pátrat, jak to dítě naučit v noci spát. Metod je hodně, mně nejvíc vyhovuje francouzské pojetí – Francouzi totiž věří, že nám dítě rozumí už od narození, a proto na něj mluví jako na dospělého už od miminka. A tak jsem, tenkrát dvou měsíčnímu Ondrovi, před spaním vysvětlila: Teď tě čeká noční spánek, všichni už spí, a tak my jdeme taky spát. Teď tě položím do tvé postýlky, povím ti pohádku, pohladím tě, dám ti pusu a řeknu dobrou noc a pak už usneš sám. Kdyby ti to usínání náhodou šlo moc těžko, tak na mě zavolej, budu jen vedle v obýváku. Přijdu ale jen jednou, pak už to určitě zvládneš sám.
Usni!
Šlo to? Kupodivu úplně hladce, Ondra se naučil usínat sám ve dvou měsících. A díky tomu spal mnohem déle a klidnějším spánkem. Později, když už jsem v noci nekojila a Ondra spal až do rána, jsem si ověřila, že když večer usne sám, je pak druhý den veselejší, samostatnější a nekňourá.
Napoprvé to šlo hladce, ale je pravda, že někdy, když jsem byla nervózní, nebo jsem potřebovala, aby určitě usnul, nebo nejhůř usnul rychle, protože jsem šla někam ven a měl ho někdo hlídat, tak to většinou neprošlo. Děti jsou na nás opravdu hodně napojené a poznají naše naladění, a když je neklidná matka, je neklidné dítě. Stejně tak, když jsem potřebovala mimčo zavázat do šátku a rychle jít ven, protože jsem šla někam na poslední chvíli, tak to byl řev a nešlo ho uvázat, jak se vzpínal, natož pak uklidnit, protože jsem byla sama nervózní.
Rituál usínání
Prý nevadí, když budeme první tři měsíce (tzv. čtvrtý trimestr těhotenství) miminko uspávat třeba houpáním v náručí. Jen ten čtvrtý měsíc je podle všeho zlomový a myslím, že je to poslední chvíle, kdy to jde ještě v klidu, tedy bez pláče. Pak už se totiž mimčo naučí ty rituály, které děláme každý den, a začne je vyžadovat. Prý vše, co uděláme půl hodiny před spaním, se počítá do toho rituálu. Když jsem si uvědomila, co vše v té půl hodině dělám, tak jsem se snažila odbourat vše, co nechci dělat příští asi tak dva roky. Houpat v náruční dvouletý „mimino“ fakt není moc pohodový program na večer, stejně jako uspávání v autě, v kočárku, nebo klasicky nechávat usnout u prsa.
Kam zmizela zlatá pětihodinovka?
S Lukášem jsem to teď aktuálně řešila. První tři měsíce krásně spal a večer si dal tu svojí pětihodinovku a pak kromě pauz na kojení prospal celou noc až do rána. Když jsem ho ale nechala usnout u prsa, vyžadoval to pak pokaždé, když se probudil a to rovnou s pláčem. Zřejmě totiž platí, že všichni kontrolujeme to, jestli je v noci vše v pořádku, neboli stejně tak, jak když jsme usnuli. Prý je to od dob pradávných, kdy jsme v noci kontrolovali, zda tam není nějaký vlk apod. To už nemusíme, ale instinkt prý zůstal, a tak mimča kontrolují, zda je vše stejně, jako když usnuli – hledají náruč, prso, kočárek, nebo dudlík.
S dudlíkem nebo bez
Ondrovi jsem dudlík vzala ve dvou měsících, aby se naučil prospat noc. Vždycky ho totiž vzbudilo, když mu vypadl a vstávat jen kvůli tomu, abych mu do pusy strčila dudlík, mi přišlo prostě praštěný. Dala jsem mu do postýlky takovou tu mazlící dečku s uzlíky, tu byl schopen vždycky nějak strčit do pusy a v klidu si žužlal.U Lukáše se mi dudlík nepovedlo zavést, prostě ho pořád sveřepě plival. Nicméně kvůli hladkému usínání staršího jsem ho nechtěně naučila usínat u prsa, a tak měl náhradu dudlíku. Naštěstí jsem se včas vzepřela a naučila ho usínat samotného, a tak teď spí zase v pohodě skoro celou noc.
Never ending story
Zdálo by se, že spaní je tím rituálem vyřešeno, jenže pak přijde rýma, nebo rostou zoubky a mně je líto nechat usínat synka samotného – vždyť je přece nemocný, a tak mu zruším naučený rituál. Dobrá a zároveň špatná zpráva je, že děti jsou opravdu učenlivé, a tak se během tří dnů naučí nový (zlo)zvyk. Takže narušený rituál jde vrátit zpátky, nicméně čím je děcko starší, tím je to míň příjemné pro obě strany, hlavně kvůli tomu, že prostě brečí, že to chce mít jako zastara.
Kojení nebo spánek
Jediné, co Francouzi ve své teorii o spánku neřeší je, že i v noci je potřeba nakojit. Kojení tam prý není moc v módě, a tak neřeší, že když chce matka kojit a zároveň se vyspat nejde to moc dohromady. Hlavně proto, že i když děcko prospí celou noc, musí mamka stejně vstát a odstříkat mlíko, jinak by jí do rána praskly prsa.
Kroky jak na to
Na závěr bych jen shrnula, jak na ten spánek jdu já prakticky:
1) Průzkum – týden si píšu, jak mimčo spí, kolik hodin ve dne a kolik v noci a přibližně i v jakou hodinu přes den jde spát
2) Analýza – udělám průměr spacích hodin, tedy kolik fakt potřebuje naspat, aby byl spokojenej
3) Režim – napíšu si alespoň zhruba, kdy by měl spát.
(třeba Lukáš už teď ve 4 měsících má dva spánky přes den a i když to není ve stejnou dobu, tak vím, že tři spánky jsou na něj moc)
4) Únava – hlídám, aby před nočním spánkem byl aspoň dvě hodiny vzhůru
(u starších dětí je třeba aspoň 4 hodiny)
5) Rituál – nastavím večerní rituál, u nás koupel, pohádka, dát všem kytkám doma dobrou noc…
(cokoli co vyplní tu půl hodinu před spaním, a snažím se, aby v tom nebylo kojení)
6) Sám – v postýlce mu povím průpovídku o tom, že teď usne sám, že to zvládne a jdu pryč, dokud je vzhůru a pak stejnou metodu zavedu i u usínání přes den
Tak přeji hodně trpělivosti a klidné sny celou noc!
Leave a Reply