Se svým druhým děckem jsem přišla na celkem zajímavou věc – alespoň pro mě: Děti opravdu už od narození vnímají, že se jim chce na záchod a dávají to dokonce najevo. Ano, tou nejtajnější příčinou pláče je volání miminka: Chce se mi čůrat / kakat! Většina lidí nevěří, že by miminka už od narození mohla vnímat to, že se jim chce na záchod. Přitom ale všichni věříme, že vnímají, že je jim zima, že mají hlad, že je jim smutno, že jsou unavení, nebo že je bolí bříško.
Se svým prvním miminkem jsem taky věřila tomu, že má prostě novorozeneckou koliku a že s tím nejde nic moc dělat a musim ty tři měsíce pláče nějak vydržet. Zkoušela jsem různé techniky masáže bříška, cvičení s nožičkama, polohu na tygříka, upravit svůj jídelníček, nakonec i medikamenty, ale nic výrazně nepomohlo. Nakonec to přešlo, jeho střeva zřejmě dorostla, dovyvinula se, a zvládl se pak vykakat i vleže.
Jak jsem došla k tomu, že miminka vědí, že se jim chce na záchod? Už s prvním děckem jsem zkusila bezplenkovku – možná to zní ujetě, ale když jsem šla s mimčem na přebalovák, že mu dám suchou plínu, řekla jsem si, že mu před tim, než tu novou ušpiní, dám příležitost, aby se vyprázdnilo. Takže si s nim vždycky sednu nad vanu/ záchod/ nočník, řeknu ono kouzelné „čššš a kaká“ a chvilku čekám, a kupodivu skoro vždycky něco vyjde, buďto se jen vyprdí, ale většinou se vyčůrá a/i vykaká.
Od látkovek k intuici
S látkovýma plínama jsem začala na popud kamarádky, když bylo mému prvnímu synovi šest týdnů, no a když mu bylo sedm týdnů, tak jsem přidala bezplenkovou metodu. Jednoduše proto, že v mokré plínce se mu nelíbilo, takže dal vždycky jasně najevo, že v ní být nechce, a to bylo tak často (skoro každých 15min.), že mi přišlo snazší tomu přebalování předejít a nechat ho vyčůrat dřív než to pustí do plíny. Dost maminek se bojí, že s bezplenkovkou stráví moc času. Nebudou přece celý den trávit pozorováním miminka, jestli se mu náhodou nechce a pak stokrát denně běhat nad vanu/ kyblík/ záchod.
S prvním špuntem: 
…a o dva roky později: 
Jak poznat ten signál?
Já jsem Ondru a teď i Lukáše ze začátku pozorovala, většinou jasně poznám, že tlačí – zrudne v obličeji a vydává zvuk jako medvěd. Čůrání jde poznat trochu hůř, to většinou pofňukává, že se mu chce, ale nechce to pustit. Kromě signálů je celkem zaručený ho dát vyprázdnit po probuzení – tak to máme asi všichni stejně, a po jídle (nebo kojení). V mezičase to prostě zkouším a ptám se ho: Chce se ti čůrat? Chvilku jakoby čekám na odpověď a většinou mi dá signál a pokud si nejsem jistá, raděj to jdu vyzkoušet, a ujistím se až nad vanou / kyblíkem / záchodem. Přímo při akci pak ono „chce se mi“ vypadá jednoduše tak, že se uklidní. Pokud naopak začne víc fňukat nebo sebou škube a kope nohama, je to signál, že se mu nechce. A pokud vás napadá to co mě, tak ano, je to tak trochu „vylučovací“ metoda.
Vítězství přišlo asi po deseti dnech, kdy ke mně poprvé přišla ona „intuice“. Je to ta myšlenka typu: „Mám pocit, že teď se mu chce“ a mimčo se chvilku na to počůrá. To je to napojení nebo telepatie, na kterou jsem ze začátku nevěřila. Kupodivu intuice nezmizí, funguje i teď, když je Ondrovi dva a půl roku a už chodí na záchod uplně sám. Stejně jsou občas okamžiky, kdy vím, že se mu chce a mám nutkání mu to připomenout, když je třeba zabraný do hry.
A co venku?
Já osobně používám na cesty většinou papírový plenky, protože se mi nechce nosit ty látkové i s „nadělením“ v tašce. Nicméně i tak nechám mimčo klidně vyčůrat v parku, kde pod něj raděj dávám třeba tu špinavou plínku, abych jim tam nenechala případné hovínko, stejně jako zodpovědní pejskaři, kteří po svém pejskovi uklidí. Nebo když to jde, tak nad záchod – třeba teď v Ikee mají dokonce místnost na kojení s přebalovákem, ke které patří i místnost se záchodem.
Bez koliky
Bezplenkovka má jednu zásadní výhodu a tou je, že díky vyprdění se nad nočníkem je dítě mnohem spokojenější a já nemusim řešit brek, když ho mám v náručí. Podle mě se v té poloze se skrčenýma kolínkama mnohem snáz uvolní a líp se mu tlačí. A díky tomu si myslim, že má i míň prdíků, respektive možná stejně, ale snáz se jich zbaví a tudíž je celkově klidnější. Díky této zkušenosti jsem přestala věřit na novorozeneckou koliku.
Kdy bezplenkovka nefunguje
Někde jsem slyšela, že jediná jistota v životě je změna. Rozhodě to funguje při výchově dítěte. Když máte pocit, že máte vše pod kontrolou a skvěle nastaveno, přestane to fungovat. Stejné je to i s bezplenkovkou. První asi tak tři měsíce mimčo skvěle dává signály, ale pak přijdou zajímavější věci, jako třeba nově naučené přetáčení se, díky kterému mimčo na chvíli může přestat dávat signály. Další vlny „nefunkčnosti“ můžou přijít s dalšími vývojovými pokroky, když se začne plazit, pak lézt, a nakonec chodit. Je to ale vždy jen na pár dní a pak zase začne hlásit, takže to nevzdávejte!
Můj aktuální poznatek, který mi dodává sílu v bezplenkovce pokračovat je, že Lukáš (druhý synek) už ve dvou měsících vydrží i dvě minuty to nepustit, to je myslim výkon. Tahle doba se navíc bude jen prodlužovat, takže už to bude jen lepší!
Ještě to vydrž!
Když bylo Ondrovi 5 měsíců, vyrazili jsme do Znojma na výlet. Cestou zpátky bylo fakt vedro a já si v autě bez klimatizace dávala mokrou plenu na hlavu, abych to vydejchala. Ondra brečel, a tak jsem mu pořád namáčela hlavu v domnění, že je mu taky vedro. Když už to bylo moc dlouho, tak jsme zastavili, že se vyvětráme a já ho dala pro jistotu ještě vyčůrat, a zjistila jsem, že má suchou plínu! No a on se vesele vykakal a byl klid. To byl velký AHA moment, protože mi došlo, že celou tu půlhodinu držel to kakání! No a já mu k tomu ještě polejvala hlavu vodou, chudák malej! Inu, po tomto zjištění jsem mu přestala dávat plíny na cesty autem, které trvaly do půl hodiny.
Pro mě je největším hnacím motorem, abych u bezplenkovky vydržela fakt, že děti časem zapomenou dávat signály a naučí se čůrat si do gatí a pak je mnohem těžší je to odnaučit, když to tak dělaly celý život. Pokud totiž nereagujeme na jejich signály, tak se pomalu vytrácí, cca mezi 3. a 6. měsícem.
Snadněji na nočník?
Ondra se naučil na nočník v roce a půl. S posazováním na nočník jsem začala, když začal chodit, tedy v jeho 12 měsících. Tím okamžikem jsme taky vyměnili bodýčka za trička, neb si ty „krovky“ pořád máčel v nočníku. „Na velkou“ chodí sám od roku a půl. Tomu nejvíc pomohlo, že ho bavilo chodit na dospěláckej záchod a dávat si tam svoje prkýnko. Proces samostatného chození „na malou“ byl trochu složitější, protože vyžadoval zejména mou disciplínu, abych mu přestala připomínat, že si má dojít, nebo se ho ptát, jestli se mu chce. Díky tomu si to začal hlídat sám a od dvou let je bez plen i na noc.
Pro snazší naučení na nočník potažmo záchod si plánuju pořídit onen kyblík na bezplenkovku, protože bude mimčo od začátku cítit něco pod zadečkem, takže mu nočník nebude připadat jako něco nového.
Bezplenkovka se dá praktikovat s papírovýma plenkama, látkovýma, nebo i bez plenek. Já aplikuju kombinaci všeho. Na cestách většinou papírový, doma látkový, to když spí. A bez plenek když bdí a třeba na podložce pase koníčky. Neznamená to, že je suchý celý den, ale snažim se dojít si s ním mimo plínu co nejčastěji. Někteří ortodoxní vyznavači bezplenkovky mohou namítnout, že toto se bezplenkovce ani nepřibližuje, tak pro ně tomu můžeme říkat třeba “dávání na záchod“. V každym případě mi v tom dává smysl ten respekt k potřebám mých dětí.
Co si o tom myslíte? Zkoušeli jste? Můžu vám nějak poradit? Nechte mi tu komentář, budu ráda.
Leave a Reply