Na můj první kurz znakování ke mě chodila maminka, která se stala kamarádkou a teď mi posílá krásnou povídku o znakování s jejím synkem Matoušem. Přeji příjemné čtení.
25.08.2019, autor Terka Vlach
Není ptáček jako ptáček – Jak se Matouš učil mluvit
Náš syn Matouš byl od narození velký bojovník. Řval ráno, řval v poledne, řval večer. Byla jsem z toho docela zoufalá, než jsem v chytré knížce narazila na článek o Indiánech z Jižní Ameriky, kteří vyloženě preferují řvoucí novorozence, protože jsou z nich prý nejlepší válečníci. Jsou silní a nebojácní. Od narození si řevem posilují bránici a mezižeberní svaly, takže je prý jen tak něco nerozhází. Budiž. Jak se ale s takovým řvounem domluvit po dobrém?!
Jsem vystudovaná lingvistka a učitelka německého jazyka, a tak jsem si v jeho roce života řekla, že je na čase si spolu začít verbálně rozumět. S Matouškem jsme tedy začali navštěvovat kurz Znakování miminek. Podotýkám, že Matouš je zdravé slyšící dítě. Znakování miminek se částečně v některých znacích shoduje se znakovou řečí pro neslyšící, ale jinak je to výběr znaků speciálně upravených pro miminka, která si pomalu osvojují lidskou řeč a znaky jim pomáhají dorozumět se se svým okolím.
Bydlíme na vesnici a téměř každý den trávíme venku na procházce v přírodě. Matoušek měl už jako malé miminko moc rád zvířátka, zvláště ptáky. Na zahradě je v zimě krmíme v krmítku a pozorujeme v okně, jaký že ptáček k nám tentokrát zavítal. Proto mě nepřekvapilo, že na lekci o zvířátkách si ihned oblíbil znak pro ptáčka: pohyb spojení ukazováčku a palce jakoby vyjadřující ptačí zobáček. Hned na zpáteční cestě vlakem mi s okouzlujícím úsměvem na rtech znakoval holuba, vránu a vrabčáka.
Španělský nebo český ptáček?
Pomalu se blížil listopad a výročí naší svatby s manželem, a tak jsme si řekli, že je na čase vyrazit společně s naším malým válečníkem do společnosti. Nevybrali jsme si nic skromnějšího než návštěvu restaurace u pana Sapíka na Klokočné s báječnou českou kuchyní. Pěkně jsme se ustrojili, vzali s sebou spoustu hraček, pastelek, autíček, papírů, abychom vydrželi u stolu alespoň hodinu bez povyku. Světe div se, Matoušek byl jako milius! Když nám obsluha přinesla hlavní chod – španělského ptáčka s jasmínovou rýží – hádejte, co na to Matouš řekl: „Píp!“ a suverénně vyznakoval ptáčka svými maličkými prstíky a my s manželem najednou věděli, jak dobře se orientuje ve světě dospělých, třebaže je zatím maličký klučík a vlastně nemluví. Jeho první slovo, byli jsme tak pyšní!
Co kápne z ptáčka
To před Vánoci mě Matoušek překvapil ještě víc. Doma s námi žije fenka šiperky Arielka, nejmenšího ovčáka na světě z Belgie. Moc dobře si uvědomuje, že když Matouš jí v dětské židličce, často z toho může něco dobrého kápnout, a tak se nenápadně kolem židličky vždy v době oběda motá. Ten den jsem servírovala krůtí řízečky a Matouš jako obvykle šermoval pidividličkou a dělal s jídlem hrozné drahoty, až převrhl misku a všechny malé kousky řízku se vysypaly na zem. Arielka neváhala ani vteřinu. Než jsme se s Matouškem vzpamatovali, měla řízky v břiše. V tu chvíli Máťovi povídám: „A máš po ptákách!“ Víte, co mi na to řekl? S pusinkou dokořán a nešťastným výrazem v očích bez zábran vyznakoval ptáčka. No není ten kluk k zulíbání?! V roce a půl dokáže skloňovat ptáka, dokonce i v plurálu!
Od té doby vím, že není ptáček jako ptáček a že miminka mají značně pod čepicí, kam se na ně hrabou dospělí!
Leave a Reply