Šla jsem proti sobě, ztratila jsem odvahu se postavit za sebe. V duchu jsem si přála porod doma, ale nedovolila jsem si to. Bála jsem se říct to okolí a nechtěla jsem hýřit penězi za porodní asistentku. Přitom jsem věděla, že to zvládnu i bez ní. Dokonce mi vesmír dal nabídku a v porodnici jsem rodila v podstatě sama, protože porodní asistentky řešily jiné porody vedle. Ale já předala zodpovědnost jiným…
Předání zodpovědnosti
Předala jsem zodpovědnost sestřičkám na příjmu, když jim nešel natočit monitor a já, tehdy hrdá, že jsem dva měsíce „sugar free“, jsem spolkla dva hroznové cukry, ve dvě ráno, a nakonec stejně nic nenatočily.
Trochu zodpovědnosti jsem předala svému muži, kterého jsem si v duchu obhajovala jako podporu, ale věděla jsem, že řekne: „Píchněte jí ty antibiotika”. I když jsem věděla, že druhou dávku nestihnou, protože se Terka narodí dřív než za 6 hodin a bude to zbytečné.
Schovat se
Taky jsem předala odpovědnost systému, když jsem se schovávala v porodnici sedm dní, místo abych po dvou dnech šla domů na reverz jako u předchozího porodu a šla vstříc s miminkem dvěma bráchům, kteří se na ni těšili.
Pak přišla ta rána, kdy sestřička těsně před odchodem domů utrhla Terezce pupík se slovy, ze už je to na odpadnutí. Uf, té krve co teklo. A sestřička na to, že prý je to dobrý.
Přiznání sama sobě
Spadla jsem z koně, zapomněla jsem na svůj vnitřní hlas. Promiň Honzo, tam někde se ztratila ta bláznivá a sebevědomá Maruška. Omlouvám se Terezko za pupík, naštěstí i tak ho máš krásnej. Odpust Maruško, napravím to, už na tom pracuju. Tohle uvědomění mě navede na správnou cestu. To dám.
Co jsem si z toho odnesla?
1) Tak za prvé jsem si z porodnice odnesla nádhernou zdravou dceru!
2) Za druhé jsem teď zjistila, že psát takovéto „terapeutické dopisy“ je opravdu léčivé.
3) Za třetí jsem přišla na to, že je dobré se ptát občas i sama sebe co potřebuji. Zřejmě jsem si opravdu moc přála porod doma, ale neměla jsem odvahu si za tím jít. Měla jsem strach, že by mohly nastat nějaké komplikace. Vím, že doktorský bílý plášť mě uklidňuje, ale možná, že už toto tvrzení taky uplně neplatí. Ale to je na další článek.
4) Za čtvrté zjišťuji, že mi pomáhá být na sebe hodnější, odměňovat se a míň se honit za dokonalostí. Vlastně jinak, zvyknout si na to, že jsem dokonalá taková, jaká jsem – uf, na tohle si budu ještě chvíli zvykat.
5) Za páté, že je potřeba se naučit mluvit o svých pocitech, nejen sama se sebou, ale i se svým okolím, hlavně se svým mužem.
6) Za šesté, jak poznamenala moje dobrá kamarádka: Když něco opravdu chceš, tak si to kup! A jak by řekla Meda Mládková: Když chceš, můžeš!
A na závěr to celé ústí v jedno: Že nestojí za to opírat se o cokoli okolo a doufat, že naše problémy, potřeby a touhy vyřeší nebo zařídí někdo jiný. Lepší je vzít odvážně ty opratě do svých rukou a i když to bude napínavé a někdy možná i bolestivé, tak i přesto jít do toho a řídit toho svého koně jménem život.
Překážky jsou tu od toho, aby se zdolávaly. Dlouho jsem si myslela, že když je moc překážek, je to znamení, že jdu špatným směrem, jenže pokud cítím, že to opravdu chci, tak překážky po cestě musím prostě překonat. Poslední dobou mi mimo jiné hodně pomáhá dát si do dlaně kapku esencí „Courage“ a nadýchnout se do dlaní, působí téměř okamžitě.
Leave a Reply