Co mě naučila zlomená noha

Před měsícem jsem si zlomila nohu. Doma půlroční mimčo, které ani nezvednu, když mám nechodící sádru a berle. A k tomu tříletý synek, který chce, abych si s ním hrála. Když mi doktorka řekla šest týdnů, vůbec mi to nedošlo. To, že nemůžu z domu, protože schody jsou s berlemi fakt peklo, to je to nejmenší, tak to prostě doma nějak přežiju. Až když jsem dorazila od doktorky domů, tak mi to docvaklo, v tu chvíli měla jsem chuť se zhroutit, na všechno se vykašlat. Brečela jsem, dlouho. V hlavě se mi honilo, co tohle má za smysl? Proč mám první zlomeninu v životě právě teď, když jsem doma se dvěma dětmi? A ještě tak hloupě, díky tomu, že v koupelně nakopnu dřevěnou podložku pod vaničku a ta mi spadne na nohu… Blbá náhoda? 

dřevěná deska mi spadla na nohu, mám za to být vděčná, to snad ne... (tahle dřevěná podložka)

Náhody neexistují. Prý člověku do cesty přijdou jen takové zkoušky, které je schopen zvládnout. Jenže jak budu prcka kojit, přebalovat? Jak budu vařit?

Nakonec jsem šla na kontrolu ještě k jiný doktorce, která zjistila, že noha je zřejmě jen naražená, a tak mi po osmi dnech sádru sundala. Velká, převeliká úleva se dostavila. A co jsem si za ten týden uvědomila?

Ono se to nezblázní

Když jsem tak seděla na zemi s nohou v gypsu vedle mimča, přišla jsem si děsně bezmocná. Okolo mě spousta práce, kterou bych mohla udělat, teď když mám vlastně spoustu času, veškerý program odpadl, protože ven se s dětmi nedostanu. Jenže to nešlo, mohla jsem se na ty věci, co jsou třeba udělat, jen dívat. Po týdnu jsem si uvědomila, že hromada nesloženého prádla tam bude klidně 14 dní čekat a nic se jí nestane. Vše počká. Není třeba spěchat. Vlastně je zbytečné spěchat, protože není kam. Děti si v klidu hráli v obýváku vedle mě a možná byly radši, že jsem pořád s nimi a nikam neodbíhám. 

zlomená noha může být přínosem, když si uvědomíme proč

Výzvy se mají překonávat

Je to asi deset let zpátky, co jsem četla Alchymistu od Coelha a od té doby si všímám znamení. Doteď jsem věřila tomu, že když mi přijde do cesty nějaká překážka, je to znamení, že toho mám nechat, že se na to nehodím, že na to nemám. Jenže ono je to možná naopak, možná je to jen zkouška, zda tomu, co děláme, opravdu věříme. Tak jsem se i s nohou v sádře vzchopila a bojovala, doslova o každý krok, a snažila se fungovat pro svoje děti, jak jen to šlo. Kupodivu to s jistou pomocí šlo. Dokonce jsme den po zasádrování jeli celá rodina na kamarádky svatbu a společně si jí užili. 

Říct si o pomoc

Mám to štěstí, že mám okolo sebe lidi, kteří mi pomůžou, když se něco stane. Pomohl mi kamarád, který mě odvezl k doktorce s tou bolavou nohou a pak mi nosil mimčo z kočárku nahoru po schodech. Prababička vozila malýho v kočárku na zahradě. Kamarádka přišla nezištně uklidit, uvařit oběd a vyzvednout staršího synka ze školky. A pak přišla dokonce ještě jednou a odvezla mě k doktorce a nakoupila se mnou. Došlo mi, že i v běžném životě je dobré si říct o pomoc, obzvlášť když už jsme unavení, nebo nám něco nejde. Jen se nebát překročit tu svojí komfortní zónu a zeptat se. U mě to bylo to zavolání prababičce, jestli by malýho povozila.

Bonus: můj muž skvěle vaří

Navíc jsem se dozvěděla, že můj muž umí skvěle vařit. Už mi vařil, když jsme spolu ještě jen randili, ale úplně jsem zapomněla, jak dobře. A to i ze skoro prázdné lednice. Jsem vděčná za takového muže do nepohody!

vděčnost třeba za procházku v lese s krásným západem slunce

Vděčnost

To nejdůležitější je, že jsem zase mnohem pokornější a vděčnější. Znova jsem si začala psát tzv. vděčníček, kam se snažím každý den napsat tři věci, za které jsem vděčná. Mohou to být maličkosti, ale den je plný takových maličkostí. Ze začátku jsem si psala takové to klasické: jsem vděčná za to, že jsem zdravá, za to že mám kde bydlet, za to že mám zdravé děti. Později to bylo poetičtější: mohla jsem se projít v lese a zažít krásný západ slunce… Pak jsem šla víc do hloubky, a přidala k tomu proč. Takže například dneska jsem vděčná mému muži, že vzal staršího synka Ondru sebou na pracovní nákup do Bauhausu, kam chodí koukat na rybičky. Proč? Protože můžu v klidu napsat tenhle článek. 

Takže moji milí, tužku/ klávesnici do ruky a teď hned si napište tři věci, za které jste dnes vděční. Člověk má pak hned lepší náladu! A sdílejte, jak vám to jde, těším se!

About Marie Vacíková 10 Articles
Věřím, že je potřeba najít způsoby jak si život zjednodušit. Ráda pátrám po podstatě věcí. Proto věřím, že porod nemá bolet. Věřím, že děti rozumí všemu už od narození. Věřím, že vše okolo sebe můžeme změnit, když víme jak na to. Napsala jsem pro rodiče E-book 7 tipů jak mluvit s dětmi, aby rády spolupracovaly. Jsem mamka dvou synků, kteří mě učí, že svět okolo nás je jedno velké zrcadlo, a tak se na nás šklebí stejně jako my na něj. Můj příběh si můžete přečíst zde >>

Be the first to comment

Leave a Reply

Your email address will not be published.


*