Jak se Lukáš narodil v koupelně namísto porodnice…

Své druhé děcko jsem chtěla porodit v porodnici, ideálně stejně jako to první, tedy hladce, v klidu, s hudbou a vtipkujícím manželem, empatickou porodní asistentkou a celou dobu jen takhle ve třech. Zní to hodně nepravděpodobně? Možná, ale byl to, myslím, úplně normální porod prvorodičky.

Jenže Lukáš se nakonec narodil v koupelně, jak to? Vždyť druhorodičky by přece měly přesně vědět, jak to bude probíhat, a být připravené na vše. Možná to souvisí s tím, že se narodil týden před termínem a já spoléhala, že to bude až tři dny po termínu jako u prvního synka. I přes to jsem v předvečer jeho zrození věděla, že už je to tady. Jenže jsem tomu nevěnovala dost pozornosti, měla jsem „lepší“ věci na práci. No, tedy, připravovala jsem tento web. Ten byl ten den opravdu hotový, jenže já taky, hotová z nevyspání.

Večerní ne-přípravy

Když jsem večer dávala staršího synka spát, říkala jsem mu, že už brzo bude mít brášku, že tu přibude malé miminko. On to myslím docela chápal, ale to ještě netušil, stejně jako já, co s tím všechno přijde. Ale o tom zase jindy.

Můj muž si šel lehnout brzy a já chtěla taky, protože jsem cítila, že únava díky nevyspání z minulých dní je fakt veliká. Nakonec jsem zalehla až o půlnoci. Během noci jednou za čas přišla kontrakce, která se dala vydýchat i vleže, takže jsem si říkala, že to jde velmi pozvolna.

Před usnutím mi někde vzadu v hlavě někdo radil: Vzbuď muže a tchýni, ať se postarají o staršího synka a jde vše hladce. Jenže jsem nechtěla tchýni otravovat, takhle v noci. Jo, teď už mi to přijde směšné, jenže tehdy mi to prostě přišlo nevhodné. Naštěstí jsem si od té doby už srovnala pár věcí v hlavě. Stejně tak jsem nechtěla budit svého muže. Potřebuje se přeci dobře vyspat, měl toho v práci hodně. Opět chyba, ale z těch se člověk učí, že?

Ráno mimčo volá: Vstávej!

V šest ráno už jsem byla dost vyčerpaná z přerušovaného spánku, a tak jsem muže vzbudila, že potřebuju snídani, jestli ten porod má teprve začít…. Honza šel do kuchyně udělat něco vydatného. Přišlo mi, že mu to hrozně trvá. Uběhly asi jen dvě minuty, jenže já cítila, že musím něco sníst hned, jinak omdlím. Tak jsem čapla nějaký hummus z lednice, snědla ho a šla hned na záchod. Cestou z kuchyně do obýváku mě potkaly dvě silné kontrakce, ty už jsem vydýchávala s hlasitým mručením.

Když jsem se na záchodě utřela, uviděla jsem krev. To mě dost vyplašilo. Ze všech pouček, které mi vířily hlavou, mi vycházelo, že je asi něco špatně, a tak jsem v tu chvíli přijala i to, že by šel malý ven císařem. Proto jsem mužovi nařídila, ať volá sanitku.

Nakonec ta krev, ze které jsem byla vyplašená, byla prostě hlenová zátka, která nemusí znamenat porod, ale u mě zrovna odešla těsně před ním. A tím jak se děložní hrdlo začíná postupně otevírat a roztahovat se mohou potrhat drobné cévky, které způsobí, že hlen může obsahovat malé množství krve.

Na druhém konci sluchátka paní chtěla pomoci s porodem, ale spíš trochu zdržovala, protože jsem potřebovala, aby mi můj muž pomohl, a přestal už konečně telefonovat. Paní radí: ať si rodička lehne na záda… Já na to: nechci! Honza tlumočí to telefonu: nechce si lehnout na záda…

Seděla jsem v podřepu, s rukou v rozkroku. V tom přišla další kontrakce a já cítila hlavičku mezi nohama a už nahlas jsem malému mimču dole říkala: „Ještě ne, ještě zůstaň, je moc brzo…“

Do toho se probudil starší synek (2,5 roku), a tak můj muž přišel do koupelny se synkem v jedné ruce a s telefonem v druhé ruce. Tak Honzovi říkám: „Už to polož a pojď ke mně!“

S další kontrakcí už mimčo na nic nečekalo a vyklouzlo ven. A já ho držela v náručí! Lukáš se narodil v 6:24, tedy půl hodiny poté, co jsem se probudila.

Honza nakonec musel hovor ukončit se slovy: „Už je narozené!“

Vykasala jsem si mikinu, aby mohl být Lukášek na mém těle. Čekala jsem, až se přisaje. Byl klidný a tichý. Věděla jsem, že nevadí, že nepláče, protože dokud je připojen pupeční šňůrou, má kyslík ještě z placenty. Takže jsem byla klidná. Byla mi zima, tak mě Honza přikryl peřinou. Na kratinkou chvilku jsem si užívala toho malého tvorečka, který vypadal naprosto spokojený.

Hned na to jsem okolo sebe viděla čtvery černá bagančata pánů a paní ze sanitky. Paní doktorka mi místo pozdravu rovnou vynadala, že jsem si porod doma určitě naplánovala! V tu chvíli jsem se cítila úplně bezmocná. V duchu mi naskočilo, jak je tohle mohlo napadnout? Fakt to vypadá plánovaně? Bez hlídání staršího synka, bez pomoci porodní asistentky nebo alespoň kamarádky? A proč jsem si asi nahlásila a zaplatila předem otce u porodu?

Nevěděla jsem co říct, ještě spojená s Lukášem pupeční šňůrou jsem jen očima hledala pomoc u mého muže. Ten mě podpořil a s paní doktorkou si to vysvětlil a ta nakonec obměkla. Atmosféra byla mírně nervózní, ale saniťáci dokonce Honzovi nabídli přestřižení pupeční šňůry. Ten jen s díky a úsměvem odmítl, že každý má dělat svou práci.

Můj muž dostal Lukáše do ruky, tak si ho užíval i on. Byl klidný a v pohodě, v krizových situacích umí zachovat klidnou hlavu, což už jsem několikrát kvitovala s povděkem. Tou dobou už přišla k nám domů tchýně hlídat staršího synka Ondru. Ten byl dost vyplašený, moc nechápal, co se děje, asi se trochu bál, protože já jsem hekala dost nahlas a viděl tu louži krve, kterou já neviděla, nebo možná nevnímala. Později mi to došlo a s Ondrou jsme si vysvětili, jak porod probíhá a že mi Lukáš neublížil, že je to normální a on přišel taky takto na svět.

 Lukáš se směje ze spaní

Porod placenty

Teď už mě čekala „jen“ cesta do porodnice, naštěstí s mimčem přisátým u prsa. Placentu jsem porodila až v porodnici. To mě zpětně mrzelo, že nestihla vyjít ven ještě před příjezdem sanitky, protože to byl teda „porod“. V leže na zádech nohy do V, hned kanylu do ruky a odpovídejte na naše otázky a u toho tlačte placentu rychle ven, ať se to stihne do povinné lhůty dvou hodin od porodu dítěte. Nicméně i to nakonec dopadlo dobře. Lukáš taky v pořádku, dostal všech deset bodů z deseti. Já jsem přehodnotila ambulantní porod a pobyla v porodnici ještě dva dny, abych si odpočinula.

Poučení na závěr

Na závěr bych měla asi říct něco chytrého, nějaké poučení, že? Inu, představovala jsem si svůj druhý porod úplně jinak. Myslela jsem, že bude hladší než ten první a doufala v to, že si ho víc užiju, že to bude mystický zážitek, že mi u toho bude můj muž dávat masáže, že si u toho budu povídat s miminkem, jak je na tom, a to vše v bezpečí porodnice. To mi vyšlo jen napůl.

Ale taky jsem si přála nemít poslíčky a to se mi splnilo. Přála jsem si šáhnout si na hlavičku dítěte, až půjde ven, aby první, koho ucítí, byla maminka a ne porodní asistentka. To se mi taky splnilo. Takže pozor na to co si přejete, ono se vám to splní, jen záleží, jak přesně asi definujete okolní podmínky.

Od narození Lukáše mu v krizi vždycky říkám: Zvládli jsme spolu porod, tak zvládneme cokoli, viď?

About Marie Vacíková 11 Articles
Věřím, že je potřeba najít způsoby jak si život zjednodušit. Ráda pátrám po podstatě věcí. Proto věřím, že porod nemá bolet. Věřím, že děti rozumí všemu už od narození. Věřím, že vše okolo sebe můžeme změnit, když víme jak na to. Napsala jsem pro rodiče E-book 7 tipů jak mluvit s dětmi, aby rády spolupracovaly. Jsem mamka dvou synků, kteří mě učí, že svět okolo nás je jedno velké zrcadlo, a tak se na nás šklebí stejně jako my na něj. Můj příběh si můžete přečíst zde >>

Be the first to comment

Leave a Reply

Your email address will not be published.


*